O koněspřežce v Bujanově

Máte rádi koně? A máte rádi vlaky? A chodíte rádi pěšky? Kdybyste šli pěšky z Budějovic do Lince, trvalo by vám to 31 hodin čistého času. Protože si musíte také někdy odpočinout, šli byste takovou štreku 3 až 4 dny. Je to 106 kilometrů. Kdybyste jeli na kole, mohli byste být v Linci za 5 hodin, ti nejrychlejší. My ostatní tak za 9 a ještě značně rozlámaní. Kdybychom jeli na koni, a upozorňuji, že koně nechceme uštvat, trvala by nám cesta asi dva dny.

Dnes sednete v Budějovicích do auta a jste v Linci asi za hodinu. Ale takové možnosti dříve nebyly. Cestovalo se pomaleji a méně pohodlně. Formani nakládali své vozy a převáželi zboží, kočí v dostavnících tažených také koňmi pak pasažéry. Cesty bývaly rozbité, kodrcalo to a lidé byli ještě více rozlámaní než z celodenní chůze.

A tak přemýšleli, jak propojit řeky, aby se dalo cestovat po nich a cestování bylo levnější a pohodlnější. Šlo by propojit Vltavu s Dunajem? Takový plavební kanál, to by bylo něco! Vědec, ředitel České hydrotechnické privátní společnosti, František Josef Gerstner projel celé území, kudy by měl vodní kanál vést. Nakonec navrhl, aby byla místo vodního kanálu postavena železnice. Tu nakonec začal stavět až jeho syn, František Antonín Gerstner, profesor na vídeňské polytechnice a nadaný stavitel po otci. Psal se rok 1825 a „železná silnice“ z Českých Budějovic do Lince se začala budovat. Nebude ještě pro vlaky, bude pro koně a kočáry, říká se jí koněspřežka.

Dělníci měli plné ruce práce, aby mohl být v září 1827 zahájen zatím zkušební provoz mezi Budějovicemi a Leopoldschlagem. O rok později začala jezdit veřejná nákladní doprava a teprve potom osobní. V roce 1832 už jezdila koněspřežka z Českých Budějovic až do Lince. Byla to velká rarita, takové dráhy byly v Evropě jenom tři. A česká koněspřežka byla druhou otevřenou, jenom dva měsíce po otevření té francouzské.

„Maminko, kdy už pojedeme,“ žadonil Josífek, když míjeli na Pražském předměstí koněspřežnou dráhu, u níž koně spokojeně odfrkovali ve stájích.

„Ano, slíbilas nám to,“ přidala se Tonička, „já už se do Lince tak těším.“

„Vždyť víte, že osobní vozy jezdí jenom v létě. V zimě se přepravuje zboží, hlavně sůl a dřevo, my musíme počkat do června,“ vysvětlila dětem maminka a přidala do kroku, aby na Mariánském náměstí ještě stihla otevřený obchod.

„A jak dlouho pojedeme?“ zajímalo Josífka, který ještě nikdy nikam nejel.

„Bude to dlouhá cesta, je to skoro 130 kilometrů, pojedeme 14 hodin,“ přiznala maminka a trochu si v tu chvíli připomněla obavy, které měla, když tenhle výlet dětem slibovala. Ale teta Gabi naléhala, ať přijedou na návštěvu, a tak jí v dopise odpověděla, že ano.

„Povezou nás pořád stejní koníci,“ zajímalo Toničku, protože měla zvířata ráda a plánovala, že jim propašuje do kapsičky pár kostek cukru, tvrdý chleba a nějakou mrkev.

„Určitě je přepřáhnou, byli by moc unavení. Na trati je 10 stanic, z nich je 6 přepřahacích, v nějaké z nich naše koníky vymění,“ vysvětlila maminka.

„A jak vypadají ty koleje?“ měl dotaz Josífek.

„Víš co, pojď se na ně podívat,“ navrhla maminka a smířila se s tím, že možná nakoupí až zítra. Děti byly z kolejí nadšené. Na pražcích, vzdálených jeden sáh od sebe byly upevněny podélné trámy a na nich pak přikovány tři metry dlouhé litinové kolejnice. Děti po nich zkoušely chodit a držet balanc, aby nespadly.

„A kolik lidí se k nám do vozu vejde?“ zajímalo ještě Toničku. Když jí maminka odpověděla, že vozy jsou pro 6 až 24 lidí, děti měly konečně pocit, že už ví vše, co na velkou cestu potřebují a vydržely ještě nějaký ten měsíc čekat, než konečně nadešel den D.

„Zítra musíme vstávat opravdu brzy, koněspřežka vyjíždí z Budějovic už v pět ráno,“ upozornila maminka děti. Ale ty skoro ani usnout nemohly, jak se těšily.

„Vážení cestující, zavazadla ke mně a sami si nastupte do vozu,“ upozornil vozka shromážděné. „Nemusíte se ničeho obávat, naše trať je bezpečná, o její výborný stav se stará 52 strážných v domcích podél celé trati, ve službě máme kolem 800 výborných koní, 762 nákladních a 69 osobních vozů,“ doplnil ještě, než zavřel dveře a nasedl ke koním na kozlík.

Pak už děti skrz okénko viděly strážní domek v Mánesově ulici, pak v Kamenném Újezdu, na Holkově, ve Velešíně a Kaplici. To už jim cesta přišla velmi dlouhá, a to nebyli ještě ani v půlce. Nadšeně proto přivítaly, že se zastavilo v Bujanově.

Protože měli jen malý vůz, jelo jich jenom šest, táhl ho jeden koník. Tonička mu stihla ještě dát mrkev a poplácat ho po svalnatém krku, než ho vyměnili za nového. Všichni cestující se vyhrnuli z vozu a mířili k velké budově, kde byla restaurace a také stáje pro 44 koní a kovářská a kolářská dílna. Dnes je v ní škola, ale byla to přepřahací stanice s možností občerstvení, přezdívalo se jí „koláčová“, protože zde pekli znamenité koláče.

„Naštěstí je nás dnes málo,“ poznamenal kulatý pán, co jel ve voze s nimi, „posledně jsem jel dostavníkem s 23 dalšími hladovci, a o koláče jsme se tu doslova prali,“ poznamenal a zakousl se do toho svého. Děti si také pochutnaly, proskočily se venku a za chvíli se už jelo.

„Příští zastávka bude v Kerschbaumu, bude to zastávka hodinová, na oběd,“ oznámil ještě vozka a vyrazili. Když se občerstvili a protáhli i zde, všimla si Tonička, že koník je už zase jiný a jiný je i vozka. Také si všimli, že do stanice dorazil dostavník v protisměru, i tito cestující zde měli přestávku.

Když byli opět na cestě, Josífek si ve voze stoupnul, a když ho maminka napomínala, že se musí posadit, postěžoval si: „Když já už jsem z toho cestování celý rozlámaný, že i zadeček mne strašně bolí.“ Všichni se zasmáli a napadlo je, že je to pravda, kočár sice klouzal po kolejích, ale nebyl nijak odpružený a kola nebyla ničím změkčená. Všem se ulevilo, když v sedm večer byli na místě.

Linec děti nadchnul. U tety Gabi pobyli týden a pak se zase s maminkou vydali koněspřežkou nazpátek. Tonička si přála, aby potkala stejné koně, pamatovala si jejich jména, když je od vozky vyzvěděla, ale to se jí asi nesplnilo. Josífek si zase přál získat kousíček kolejí na památku. To se mu možná poštěstilo, jako dospělému, když v roce 1873 koně definitivně vystřídaly parní lokomotivy a trať musela být upravena pro potřeby vagonů.

Do dnešních dní se toho z koněspřežky mnoho nedochovalo, právě proto, že byla postavená tak dobře. Většinu trati totiž využili i pro budoucí provoz železnice. V Budějovicích můžete navštívit strážní domek v Mánesově ulici, kde je nyní muzeum koněspřežky, všimnout si solního skladu v České ulici a hostince U Zelené ratolesti. Na Holkově můžete obdivovat krásnou staniční budovu s koňskou stájí, kterou konečně začali opravovat, o kousek dál u hostince pak dochovaný mostek a val, ve Velešíně kamenný klenutý můstek, přes nějž vede kolej, která je kopií původního železničního svršku z roku 1828 a v Bujanově je v bývalé staniční budově sídlo muzea koněspřežky.

U osady Pšenice se dochoval strážní domek a zbytky drážního tělesa, u Dolního Dvořiště pak opěrné zdi vysokého dřevěného mostu a v Rybníce více než 10 m vysoký mostní pilíř a na něj navazující mohutný násep přecházející v terénní zářez vylámaný do skalnatého terénu a na něm zbytky strážního domku. V prostoru železniční stanice Rybník se nachází pomník z roku 1933 věnovaný F. A. Gerstnerovi. Je až neskutečné, že letos oslavila koněspřežka 200 let.

Podle knihy Strážní domky a drážní strážníci od Ivo Hajna upravila I. Vacková

Text pověsti ke stažení: 22_O_konesprezce-v-Bujanove-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 417.11 kB

A můžeš odpovědět na další dvě otázky.