O podivných stopách u Benešova
V malebné obci Benešov nad Černou, ležící 10 km východně od Kaplice, se skrývá tajemné místo opředené legendami a pověstmi. Těsně před tím, než říčka Černá opustí obec, je záhadné místo. Právě k němu se jednoho dne vydaly dvě kamarádky ze zdejší školy.
„Toničko, počkej, nestačím ti, mám mnohem těžší tašku,“ posteskla si jedna z dívek, když spěchaly ze školy dolů k říčce Černé, aby se na záhadu samy na vlastní oči podívaly.
„Já ti stejně nevěřím, Majdo,“ obrátila se k ní Tonička se školním batohem přehozeným jen přes jedno rameno, přesně tak, jak se nosit nemá a z čehož bude mít křivá záda, jak jí stále opakuje maminka. Ale k místu, které jí kamarádka popsala, ji to hnalo způsobem až neuvěřitelným. Na to, že v tělocviku jí většinou nic nešlo a běhala nejpomaleji z dívek, protože jí bavilo spíš čtení a výtvarka, podávala teď neskutečný výkon.
„Chceš snad říct, že kecám?!“ naštvala se spolužačka. „Tak to prr, já nelžu a jestli to neodvoláš, nic ti neukážu!“ našpulila Majda pusu a zkrabatila čelo.
„Dobře, dobře, vždyť já vím, ale dokud to neuvidím na vlastní oči…“ omlouvala se Tonička.
„Mně to ukázala babička a taky mi vyprávěla ten příběh, pojď, zatočíme tady, už je to jen kousek,“ zadýchaně vysvětlovala Magdalena.
Dívky se ocitly u řeky a shodily batohy na břeh. Bylo tu několik kamenů. „Támhle ten to je!“ ukázala Majda a dívky se během chvilky na kámen vyškrábaly. Tonička si u toho sice namočila pravou nohu, celou botu a kalhoty až po koleno, ale v tu chvíli si ani neposteskla.
„Tý jo, fakt,“ přejela prsty po záhadných prohlubních v kameni. „To vypadá opravdu jako stopy, někdo se tu procházel.“
„No tak vidíš, a jestli chceš, babička ti o nich řekne víc,“ dmula se pýchou Majda.
„Tak jo, hned půjdem k vám, jenom co si to vyfotím,“ přeskákala Tonička na břeh, vyndala z batohu mobil a hnala se zpátky. Jenže kameny byly kluzké a ona zavrávorala, noha jí sjela a jen tak tak se zachytila kamene, že do vody nežbluňkla celá. „Néééé!“ byl slyšet jenom její zoufalý výkřik a Majda viděla, jak mobil mizí pod hladinu. Okamžitě pro něj sáhla a vytáhla ho.
„Ach ne, ten už nerozchodím,“ skoro brečela Tonka, „že já si ho brala, tak to nevim, jestli mi tenhle vejlet za to stál, naši mně přetrhnou,“ měla vztek na sebe a možná i trochu na Majdu, že ji sem zrovna dneska, když to tak klouže, vzala.
Z focení už nic nebylo a trochu špinavé a mokré holky došly zpátky do Benešova k Majdině babičce. Bydlela hned dole u mostu, tak to neměly daleko.
„Pojďte dál, děvenky moje, a ty nebuď smutná, dám ten tvůj mobil do tepla, vysušíme ho a třeba ještě půjde zachránit,“ povzbuzovala je, když se dozvěděla o jejich trápení. Uvařila jim čaj. Toničce půjčila teplé ponožky a na jejich prosbu se dala do vyprávění:
„Ten kámen, holky, je opravdu zvláštní. Legenda vypráví, že kdysi dávno navštívila Benešov nad Černou při své pouti krajinou samotná Panna Maria.“
„Ta s Ježíškem,“ doplnila Majda, protože Tonička vůbec netušila, kdo to je.
„Hledala tiché a klidné místo k modlitbě a rozjímání. Chodila dlouho až našla krajinu, která ji zaujala svou přírodní krásou a pokojnou atmosférou. Byla tu neporušená příroda a říčka Černá měla tehdy a má i dnes čistou průzračnou vodu a tmavé dno. I Panně Marii se zdálo tohle místo ideální na spočinutí a rozjímání,“ babička vyprávěla klidným hlasem a znělo to jako pohádka.
„A byla tu i s Ježíškem?“ zajímalo zase Toničku.
„To nevím, možná se tu jenom zjevila, dlouho potom co byla po smrti, to se přece stává, třeba ve Fatimě, v Medjugorje a na jiných místech lidé taky viděli Pannu Marii,“ uvažovala babička nad něčím, co jí dosud na mysl nepřišlo.
„Zkrátka, lidé věří, že jak se silně modlila, zanechala v tvrdém kameni otisky svých nohou a také záhybů svého pláště. Tyto posvátné stopy se staly místem uctívání a poutí, kam lidé přicházeli, aby se pomodlili a našli útěchu ve víře.“
„Takže zázrak, viď, babičko,“ chtěla si potvrdit Majda. Babička dovyprávěla, zvedla se a došla do vedlejší místnosti pro Toničky telefon. Spolužačky dopily čaj a chystaly se k odchodu.
„Podívej, zdá se mi, že je skoro suchý,“ podávala babička Toničce mobil. Ta vložila opatrně zpátky baterku a zaklapla kryt.
„Zkus ho zapnout,“ napadlo Majdu. Tonička to udělala a chvíli zírala na displej.
„Funguje! No ne, to je snad zázrak!“ rozesmála se Tonka.
„No, však já se taky modlila, aby ti vaši za to nespílali a nezakázali ti náhodou se se mnou kamarádit,“ přiznala se Majda.
No, jestli to byl zázrak nebo jen odolný kryt nebo zkrátka fyzika, to už se nedozvíme, jisté je, že Majda s Toničkou na tenhle den vzpomínaly ještě dlouho. Nikdo jim naštěstí nezakázal se kamarádit a babička zase myslela na to, jak jí tenhle příběh vyprávěla její babička.
Přitahoval dříve i nyní. Lidé z Benešova dodnes věří, že přítomnost Panny Marie přinesla obci zvláštní duchovní sílu a že její stopy v kameni slouží jako trvalá připomínka božské laskavosti a ochrany, kterou Panna Maria zanechala pro všechny, kdo toto posvátné místo navštíví. A Majdina babička se občas nechá slyšet: „Proto se mi tu v té mojí chaloupce tak dobře žije, ačkoli jsem tu už dvakrát zažila i zlé povodně. Vždycky to dobře dopadlo, to asi není samo sebou.“
Text pověsti ke stažení: 9_O_stopach-u-Benešova-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 506.01 kB
Na otázky do soutěže odpověz zde: /map-orp/orp-v-projektu/map-orp-kaplice/akce/otazky-k-povestem-ctenarska-soutez/