O pořešínské veverce

Kdysi v časech dávných nepokojů v Království českém, kdy bojoval soused proti sousedu, bratr proti bratru, byl i hrad Pořešín obléhán nepřátelským vojskem. Obléhání trvalo již řadu měsíců, marně obránci z věže vyhlíželi posily. Hradním pánem v té době byl pravděpodobně Markvart I.

„Nikde nikdo a já mám takový hlad, že bych i podrážku žvejkal,“ posteskl si jeden z družiníků, Oldřich, který hlídkoval u hradeb a čekal, kdy konečně v dáli uvidí přicházející pomoc. „Kde je vlastně ten tvůj přítel, neměli jsme být na stráži tři?“ obrátil se na příchozího, který se vyčerpaně posadil vedle něj a odložil svou zbraň.

„Myslíš Dobroslava? Onemocněl, tak jako řada jiných. Možná ho i stejná nemoc sužuje,“ posteskl si, otřel si zpocené čelo, a i jemu v hlavě vířily myšlenky, co se stane, až onemocní i on. Posádku trápil hlad a nemoci, spíže a sýpky dávno zely prázdnotou a na talířích skončila i všechna domácí zvířata.

Na obléhaném hradě zůstal mezi hradní čeládkou i jeden malý hoch, Janek se jmenoval. Byl to nalezenec, kterého kdosi jako batole odložil za bouřlivé noci u brány do hradu. Janek vyrůstal bez rodičů, byl málomluvný a neměl žádné kamarády. Ostatně s kým by si na hradě hrál, když tu žádné děti nebyly. Jednu kamarádku ale přeci jen měl a kvůli té si ho právě teď chlapi dobírali: „Janku, kam jdeš s tím kusem masa? Potřebuje dát na rožeň, aby bylo dobře propečené! Nebo jdeš grilovat někam sám? No, snad se v dobách nouze o pečínku rozdělíš!“

Janek se vyděšeně ohlédl. Nevěděl, zda si chlapi dělají legraci, hlad byl tak velký, že si opravdu nemohl být před nikým jistý. Ještě pevněji sevřel náruč, v níž držel svou malou kamarádku, ochočenou veverku. Není to tak dávno, co se stala tahle příhoda: Janek vypomáhal kolem hradu. Dělalo se dříví. Ženy a on sbírali klacky na zátop a muži pokáceli několik souší. Když jedna z nich padala s lomozem k zemi, zachytila se o vedle stojící strom, pročísla jeho větve a najednou z nich cosi spadlo do mokré trávy. Šiška? Ptačí hnízdo? Ale vždyť se to v té trávě hýbe! Janek přiběhl jako první. Bylo to veverčí mládě. Již osrstěné, vidoucí, ale stále droboučké a křehké. Vylézt na vysoký strom nepřicházelo v úvahu. Vzal si ho proto pod košili a na hradě se o něj staral.

„Dej ho psům, budeš s ním mít akorát práci a stejně uhyne,“ napomínal ho vrchní stájník, který rozuměl koním i jiným zvířatům. Ale Janek to nevzdal. V kuchyni mu dali mléko a on do něj namáčel látku a dával ji mláděti do tlamičky. Jaká byla jeho radost, když začalo sát.

Z veverčátka brzy vyrostla hbitá zrzavá veverka. Lidí se nebála a Janka měla samozřejmě nejradši. Vždyť byl doslova jeho chůvou a ona ho považovala za svou maminku. Běhala za ním nebo mu skákala za krk a lezla pod kabátek, košili a s oblibou se vsoukala až do rukávu. Byla s ní legrace. A teď? Teď by mělo její útlé tělíčko posloužit jako krapet jídla? Vždyť by nenasytilo ani jednoho dospělého, natož desítky mužů na hradě, možná by stačilo tak na jednu dětskou porci. Brr, při tom pomyšlení se Janek otřásl. On by si nikdy pečínku z roztomilé přítelkyně nedal! Protože ale hladověla i ona a Janek nemohl strachy o její život ani spát, rozhodl se, že udělá jednu důležitou, i když pro něj bolestnou věc: dá veverce svobodu! Dokonce i za cenu, že už se třeba nikdy nesetkají.

Pustil ji tedy okénkem ze sklepení hradu v místě, kde přes hradby natahoval větve mohutný strom. Veverka přehopkala hradní příkop, vyšplhala po kamenech a zmizela ve stromoví, aniž by si jí někdo z nepřátel všiml. Byla zachráněna!

Jenže jaké bylo Jankovo překvapení, když se jeho chráněnka zanedlouho vrátila a v tlapičkách přinášela ořech z lískového houští, které rostlo všude okolo hradu. Janek si oříšek vděčně vzal: „Děkuju, zrzečko, bude to moje jediné jídlo za posledních několik dní.“ Jak v dlani mlsně obracel oříšek, všiml si, že veverka vypadá nějak divně. Ztloustla? Jenže v tom otevřela tlamičku a v ní bylo dalších 5 oříšků! Jak je tam všechny dostala? Ale kdo viděl křečka syslit si něco do tváří, pochopí, že tohle kouzlo umí i veverky. Zrzečka odskákla pryč a za chvíli se vracela s dalšími. Běhala sem a tam až nakonec usnula únavou pod Jankovou košilí.

Janek se oříšků skoro přejedl. Další den ale veverka ve svých výpravách pokračovala. Nanosila tolik oříšků, že se konečně najedli i hladoví obránci hradu. Dokonce donesli oříšky i do sklepení hradu, kde byl zřízen provizorní lazaret. „Dobroslave,“ pošeptal Janek u lůžka nemocného. „Něco ti nesu a Oldřich tě pozdravuje a těší se, až s ním zas budeš na hlídce,“ vyřídil pozdravy. Dobroslav se k němu otočil, ale neměl už sílu si oříšky vyloupat. Janek je tedy všechny rozdrtil sám a vkládal mu je do úst. „Ty jsou ale dobré,“ pochvaloval si marod a za pár dní ho vitamíny i tuky z oříšků postavily na nohy.

Všichni na hradě už věděli, že přežijí. A dokonce i díky komu. Na veverku, zachránkyni, si nyní nikdo nedovolil vztáhnout ruku. Až jednoho dne Oldřich radostně na hlídce vykřikl: „Táhnou pryč!“ Obléhatelé se skutečně sami vysílení a špinaví, odhodlali obléhaný hrad opustit.

„Jsou pryč, hurá!“ na hradě propukla slavnost. Nepodávaly se dorty, ale každý dostal hrst lískových oříšků. Janka vzali a udělali mu hobla. Nezapomněli i na malou zachránkyni a zasypali ji pochvalami. Dokonce ji od té doby pánové z Pořešína zahrnuli i do svého šlechtického erbu. Z vděčnosti, že si pamatují, komu jejich rod děkuje za záchranu. A tak někdy i malý kluk a malé zvířátko může dokázat velké věci.

Pověst zachytil pan Božetěch Sádlo a převyprávěla Irena Vacková

Text pověsti ke stažení: 14_O_poresisnke-veverce-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 74.55 kB

Přečetli jste pověst? Pak do soutěže zodpovězte kontrolní otázky.