O prezidentovi v Českém Heršláku

Bylo dvacátého prosince 1918. Počasí nic moc, prostě zima. Na nádraží v Českém Heršláku, kde obvykle postával jen výpravčí, se tlačila spousta lidí. Nevypadali však jako běžní cestující. Různí svátečně oblečení pánové a dámy, pak Sokolové, kapela, vojenská setnina, a šlo rozpoznat, že mezi přítomnými je i ministr Zahradník, členové Národního shromáždění, dr. Štěpánek a také okresní kaplický hejtman, dr. Kaskeline.

Bylo před jednou hodinou, když někdo zahlédl supící vlak. „Už jede, už jede!“

„Hurá, přijíždí!“ křičeli lidé jeden přes druhého. Vypadalo to, jako by do Heršláku měl přijet poprvé v dějinách vlak. Všichni na něj s napětím čekali. Ale vlastně ne na ten vlak, ale na toho, koho vezl. Ve vlaku měl přijet první československý prezident, Tomáš Garrigue (čti garyk) Masaryk.

Členové vojenské hudby 29. pluku popadli do zmrzlých rukou nástroje a začali hrát českou hymnu Kde domov můj. Dirigent Hajšman rozhazoval rukama a Sokolové se postavili do pozoru.

Přes tento železniční hraniční přechod v Horním Dvořišti, který je vlastně umístěn v Českém Heršláku, před čtyřmi lety odcházel z České země Tomáš Garrigue Masaryk, aby se vrátil zpět jako prezident nového Československého státu. A právě dnes je ten den, kdy poprvé vstoupí na jeho vydobytou půdu.

Novináři jsou připraveni, nastavují své fotoaparáty, aby pořídili co nejlepší snímky. Maminky postrkují děti dopředu, aby dobře viděly. „Maruško, Kubo, Péťo, pojďte sem,“ volá paní Dušková na vnoučata, aby i ony byly svědky tohoto významného okamžiku tak říkajíc na vlastní oči.

Jak asi vypadá takový prezident, napadá Marušku. Znám krále, ti mají bílé vlasy, vousy, na hlavě korunu a na sobě hermelínový plášť, přemýšlí. Otevře pusu dokořán, když konečně zahlédne jeho postavu. Je štíhlý, čekala ho zavalitějšího, prostě jako krále. Bílé vlasy a vousy odpovídají, ale ty brýle králové nenosili ani ten klobouk a elegantní dlouhý černý plášť, vlastně kožich. Aspoň, že má ten správný věk, na krále, na kouzelného dědečka a snad tedy i na prezidenta.

Když vystoupí z vlaku, podává ruku nejblíže stojícímu poslanci Antonínu Němcovi. Spolu s ním vystupuje z vlaku také jeho dospělá dcera Olga, vítá se se svým bratrem Janem, který s rozechvěním objímá též svého otce. Pak vystoupí doprovod, různí ministři a velitelé, šéfredaktor a vojenský atašé. Prezidenta uvítá předseda Sklenář a podává jemu i jeho dceři Olze chléb a sůl, jak velí dávný místní zvyk. Potom pronese uvítací projev předseda správní komise dr. Franta.

Masaryk se usměje a promluví: „Děkuji Vám, milý kolego a pane ministře za Vaše slova.“ Na chvíli se odmlčí a pak pronese svou řeč: „Vše, co jsme podnikli, čeho jsme dosáhli, dosáhli jsme skutečnou prací. Jsem si jist, že co jsme dosáhli, též udržíme, doplníme a zdokonalíme. Čeká nás ještě mnoho práce, snad těžší práce než dosud, a já každého zvu k této práci, jež nám musí být společnou.“

„Babičko, proč je ten vlak tak dlouhý, když veze jenom jednoho pána?“ zajímá Petříka. Skutečně, prezidentův vlak má 18 vagónů.

„Ale vždyť vidíš, že není sám, má s sebou mnoho pánů ministrů a dalších, a v těch ostatních vagonech jsou vojáci, legionáři, co bojovali ve válce. Jedou domů,“ řekla babička a zachvěl se jí hlas. Vždyť i její syn bojoval ve válce. A padl. Už se ta hrůza nikdy nesmí vrátit. Prezident Osvoboditel, jak se Masarykovi říká, se o to postará. Babička se rozhlédne okolo sebe. Hrůzou jí polije pot. Petřík, nejmenší z vnoučat, který tu před chvílí stál, teď nikde není. Zavolá na Marušku a Kubu, a všichni ho vyrazí hledat.

Nejednou se babička otočí. V hloučku nejbližších u prezidenta se všichni začali smát. „Máš dobrý nápad, chlapče,“ zaslechne ještě Masarykův hlas. A pak jí to dojde. Prodere se blíž. Ten světlovlasý chlapec, kterého prezident právě hladí po hlavě, je Petřík. Nemůže uvěřit svým očím. Sáhne pro něj a přitáhne ho k sobě.

„Cos tam, prosím tě, prezidentovi vykládal?“ zajímalo babičku, Kubu, i Marušku, když se trochu probrali z prvotního šoku.

Petřík se hrdě narovnal, aby jeho čtyřletá postavička byla co největší: „Jen, že kdyby chtěl, taky budu jeho lejnonářem a budu bojovat za naši svobodu.“ Babička se usmála.

Marušce bylo trochu líto, že prezident po vláskách nepohladil i ji, ale možná to bylo dobře, nechtěla by si je potom ani mýt a česat, byly by pro ni skoro kouzelné, a možná, že by se tím i chlubila ve škole. A to není dobře nikdy.

„Asi vezou i husity,“ konstatoval ještě Kuba, „já si totiž všiml, že támhle z  toho vagonu vlaje vlajka s černým kalichem.“ Babička to už nevydržela a od srdce se zasmála, ještě že má tak chytrá vnoučata.

Masaryk nastoupil po chvíli do vlaku za zvuku fanfár z opery Libuše, však ho taky čekala ještě dlouhá cesta do Prahy a vlak odjel. Jel zvolna a všude, kde projížděl, ho vítali. Dostával kytice, lidé na něj mávali šátky, stuhami, vlajkami a vším možným. Nádraží, kudy projížděl, byla krásně vyzdobená a všude stáli smějící se lidé. V Kaplici, Velešíně, Kamenném Újezdu, Poříčí…

Největší přípravy chystaly České Budějovice. Od rána se sjížděly tisíce hostů z celého kraje a na všech třídách a náměstích bylo živo, jak Budějovice nepamatují. Všichni chtěli pozdravit svého prezidenta. Když byly vypáleny tři dělové rány, znamenalo to, že TGM přejel u Horního Dvořiště hranici republiky. V tu chvíli začali všichni jásat a do ulic a na náměstí se navalili lidé a neodradila je ani sněhová vánice. Přesně v 15 hodin 47 minut začala dělostřelecká baterie střílet znovu na znamení, že vlak T. G. Masaryka vjel na budějovické nádraží. Současně se na všech věžích rozhlaholily zvony.

TGM byl oficiálně uvítán starostou města a nechyběl ani slavnostně ustrojený hejtman a podmaršálek. Masaryk pak s dcerou nastoupil do jednoho z připravených naleštěných automobilů, které návštěvu dovezly za obrovského jásotu lidí až k radnici na nově pojmenované Masarykovo náměstí (dnes Přemysla Otakara II.) Zde T. G. Masaryka přivítal známý podnikatel a předseda správní komise městské dr. Zátka. President poděkoval slovy „Ať se dílo podaří“ a pěvecký spolek Hlahol zapěl národní hymnu.

Z náměstí se průvod vrátil zase na budějovické nádraží, kde TGM po večeři přenocoval ve svém salónním železničním vagónu. Druhý den odjel vlak směrem na Prahu. Tam se po velkolepém uvítání plném barev, krojů, praporů a výzdob, růží a kvítí, vydal Masaryk do sněmovny, kde se zavázal slavnostním slibem, že bude dbát blaha republiky a lidu a ctít zákony.

Téměř po deseti letech od této události byla ve stanici Horní Dvořiště – Český Heršlák 16. září 1928 odhalena na fontánce na prvním nástupišti pamětní deska. V následující době se pamětní deska stala místem, kde byly pořádány vzpomínkové akce u příležitosti vzniku republiky nebo týkající se presidenta Masaryka. Když 14. září 1937 Masaryk umíral, byla pamětní deska smutečně vyzdobena a každý z procházejících před ní smekl pokrývku hlavy.

Jenže deska jednoho dne zmizela. Buď byla zničena německými okupanty během druhé světové války, nebo už v roce 1938 sejmuta německým vojskem a zahozena kdoví kam.

Proto byla v roce 1946 odhalena druhá pamětní deska na fasádě budovy stanice. Nicméně i tato deska musela být po roce 1948 odstraněna a skončila kdoví kde. A tak byla v roce 1998 u příležitosti 80. výročí vzniku Československé republiky umístěna na fontánce na prvním nástupišti v pořadí již třetí pamětní deska.

Je z tmavého kamene a je na ní vytesán a vyzlacen stejný nápis, jako byl na té původní: „V této stanici vstoupil na půdu osvobozené vlasti její první president T. G. Masaryk.“

Z údajů na internetu a dobového tisku připravila I. Vacková

Text pověsti ke stažení: 23_O_prezidentovi-v-Ceskem-Herslaku-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 371.13 kB

Nezapomeň odpovědět na otázky k této pověsti.