O sklářích z okolí Malont

Že skláři pracují se sklem, to asi napadne každého, ale jestli umí skláři na píšťalu, to tak jasné každému nebude. Ne hrát, jenom jestli umí. Co myslíte?

V  Novohradských horách se v minulosti lidé živili především sklářskou výrobou. Vznikly tak mnohé osady – Vilémova Hora (dnešní Hojná Voda), Pavlína, Jiříkovo Údolí, Černé Údolí, Nové Hutě, Janovy Hutě, Terčí Huť. O osadách s názvy jako Sklářské nebo Stříbrné Hutě nemusí nikdo pochybovat. V okolí Černého Údolí lze dodnes najít valouny z tamní sklářské speciality – černého skla - hyalitu.

Do místa dnešní obce Malonty byli pozváni němečtí kolonisté, aby zde vymýtili lesy a založili v okolí obce dvě sklárny. Původní název obce Menholt, později Meinetschlag se vyvinul z původního Meinholtsslag - Meinholtova paseka nebo mýtina. České jméno obce mělo nejdříve tvar Manholty a z toho vzniklo přesmykem Malonty. A proč mýtina?

Skláři potřebovali dvě základní suroviny pro výrobu: dřevo a křemen. Dřeva potřebovali obrovské množství. Nejen jako topení do sklářských pecí, kde se sklo tavilo a které ho spolykaly nemálo, ale také pro výrobu potaše, nezbytné přísady sklářského kmene. Vyráběla se vyluhováním popela.   výrobě jednoho pytlíčku potaše bylo zapotřebí popela z několika desítek stromů. A proto les v okolí skláren mizel obrovskou rychlostí a vznikaly mýtiny. Představme si život v 19. století v jedné ze skláren v lůně Novohradských hor:

„Francku, pohni kostrou, výheň už skoro dohořívá,“ křikl na čeledína Alois Preissler, vrchní sklář. Pak se napil piva, co mu donesla Mizti, jeho dcerka, která byla zvyklá také od malička ve sklárně pomáhat. Skláři vypijí plno piva, jenže ne proto, že by byli notorickými pijany, ale při své práci u výhně se hodně potí, a tak mají velkou žízeň a potřebují také doplnit minerály. Vychlazené pivo ze sklípku je na to nejlepší.

Když Francek řádně přiložil, dostal nový pokyn: „Podej mi píšťalu a taky si jednu vezmi.“ Čeledín podal mistrovi dlouhou kovovou tyč, měla určitě několik metrů, a uvnitř byla dutá. Na jedné straně měla náustek a na druhé návarek, kterým se nabírá roztavená sklovina. Skláři do ní foukají, aby z roztaveného skla vytvořili baňku, kterou pak tvarují a zdobí.

Když mistr sklář do píšťaly fouká, je to jako když na ní hraje, sklo dělá zázraky. Mitzi se proto nikdy neomrzelo pozorovat tatínka při práci, kdy se skleněná hmota mění v průhlednou kouli nebo zvířátko nebo jiný tvar, který si sklář přál, jak se jako těsto na ní přidává další barevné sklo a vytváří se motivy, třeba kytičky nebo ptáčci, jak je sklo měkké a lepí se jako lepidlo. Ráda by si na něj sáhla a zkusila ho tvarovat rukama, ale to by zle dopadlo.

Mitzi ví, že sklo je neskutečně horké, má prý teplotu 1200 stupňů Celsia, říkal tatínek, a spálilo by jí ruce na uhel. Čeledín to ví také, poznal to na vlastní kůži, když se omylem dotkl chladnoucího výrobku. Ačkoli si hned začal máčet ruku v připraveném kýblu studené vody, tak mu na ní naskákaly puchýře a popálenina strašně bolela několik týdnů, když mu ji doktor a pak paní Preislerová převazovali. Zapamatoval si, že sklář musí být především opatrný.

Mitzi dál pozoruje, jak každý kus skla, který otec oddělí od píšťaly, putuje do chladící pece, říká se jí tamprovna. V ní je „pouhých“ 500°C. Ani tam si na ptáčky a zvířátka ze skla nemůže sáhnout. Postupně chladnou až na pokojovou teplotu, to je důležité, kdyby se ochladily hned, popraskaly by.

„Půjdeš si s námi odpoledne hrát?“ zeptala se Mitzi France, protože hrát si jenom se sourozenci ji už nebavilo. Navíc Franc byl starší a měl dobré nápady, taky měl sílu a často dělal holkám kolotoč, kdy je bral za nohy a ruce a roztáčel kolem svého těla, až holky pištěly a sukně a vlasy jim vlály všude kolem. To byla zábava.

„Nemůžu, musím připravit sklářský kmen,“ odpověděl Franc. Když Mitzi vypadala, že nerozumí, popsal jí i suroviny: „Dám do něj křemičitý písek, sodu, vápenec, potaš. Naložím ho do pánve, kde se celé odpoledne a přes noc bude tavit při 1 400 stupních, až bude po 16 hodinách jako med. Ráno z něj budou mistři s píšťalami a pomocí nářadí a forem tvarovat vše, co je objednáno.“

„A přijdou zítra brusiči?“ napadlo ještě Mitzi. Měla je ráda pro veselou povahu a navíc i na jejich práci se dívala ráda. Vezmou zchladlé dílo a brousí a leští ho v místě uražení výrobku od píšťaly. Také brousí vzory, třeba na číše a vázy. To pak každá vázička rázem vypadá jak pro největšího boháče.

„Tatínku, taky budu sklářka,“ prohlásila Mitzi jednoho dne.

„Ale ne, děvčata sklářkami být nemůžou, tohle řemeslo čeká na tvého bratra,“ odpověděl otec příliš tvrdě. Mitzi to rozesmutnilo. Svěsila hlavu a chodila celý den jako učiněné neštěstí. Když se jí maminka zeptala, co se jí stalo hrozného a dozvěděla se o dívčím snu, snažila se ji utěšit:

„Nemusíš pracovat u výhně, ale sklářka být můžeš! Vždyť ženy u nás malují krásné obrázky na sklo! Podívej, ten, co visí ve světnici v rohu nad stolem, je zrovna od paní Gerlové z Pavlíny u Pohoří. Mohla by tě to naučit.“

„Vážně? Tak honem, kdy půjdeme na Pohoří?“ vzala Mitzi svůj úkol vážně. Netrvalo dlouho a skutečně se s maminkou až téměř na hranici vydaly.

I rodina Gerlů byl starý sklářský rod. V Pohoří na Šumavě muži vyráběli tabule skla na výrobu velkých zrcadel i tabule pro velká okna honosných domů a paláců. Říkalo se jim tabuláři. Zbytky skleněných tabulí sloužily k podmalbě na sklo.

Paní Gerlová z Pavlíny, osady kousek za Pohořím, vzala tabuli skla, pod ní položila šablonu a podle ní nakreslila nejdříve výrazné černé kontury. Pak začala na sklo nanášet barvy. Každou plošku ohraničenou černou vyplňovala pečlivě jednou z vybraných barev. Nakonec malbu přelepila tmavým podkladem nebo potřela stříbrnou barvou. Když barvy zaschly, vsadila skleněný obrázek do rámečku.

„Nádhera, můžu to také zkusit?“ Mitzi nespustila z paní Gerlové oči.

Ta jí podala menší tabulku skla, co kdyby se přeci jen první dílo nepovedlo. Ale Mitzi byla výtvarně nadaná a hned první obrázek se mohl klidně prodávat.

Protože mezi šablonami byly skoro samé motivy světců, zeptala se Mitzi k překvapení paní Gerlové: „A můžu udělat i vlastní? Chtěla bych zkusit nějaké květiny a ptáky.“

„No, když to dokážeš, proč ne, snad bude odbyt i pro ně. Svaté obrázky chtějí lidé do každé chalupy, květiny by mohly chtít dámy do svých paláců, můžeme ti je zkusit prodat,“ uvažovala paní Gerlová nahlas.

A tak Mitzi s maminkou odcházela z Pavlíny svižným krokem plným naděje a očekávání, jak se její obrázky malované na sklo budou líbit. Zatímco obrázky z Pohoří stále kopírovaly starší vzory, navíc často zrcadlově obrácené a nejčastějším motivem byl svatý Florián, ochránce před požáry, Mitzi malovala květiny, ptáky, domečky a krajinu. Pohořské obrázky vynikaly ohnivou barvou rouch a důrazem na žlutou barvu vyvolávající iluzi zlata a prodávaly se hlavně na poutích, jarmarcích, od podomních obchodníků, zato obrázky slečny Mitzi měly skutečné barvy přírody a objednávaly si je dámy z řad šlechtičen a to nejen z Čech, ale i z daleké ciziny.

A i když výrobky skláren z Novohradských hor kupovali a obdivovali lidé z celé Evropy, a vyvážely se nejen do Rakouska, Uher, Německa, Švýcarska, ale i do Ruska, Ameriky a Indie, jednoho dne začaly sklárny zanikat. Největší ránu jim zasazovaly kůrovcové kalamity, po nichž pak chybělo dřevo do pecí a hodně sklářů muselo své podniky zavřít nebo se posunout někam dál, třeba na Šumavu jako pan Johann Lötz (čti létc) - řezač a brusič, který si svou novou sklárnu postavil v Aníně u Sušice a založil jeden z nejznámějších a nejváženějších sklářských rodů na Šumavě.

Definitivní konec sklářů v Novohradských horách ale znamenal pokrok a začátek výroby skla ve velkých sklárnách. Už se nevyráběla vzácná a kvalitní skla, která konkurovala i proslulému anglickému olověnému křišťálu a jejichž recepty výroby se nedochovaly, stačilo obyčejné levné sklo.

Nenávratně byly pryč časy, kdy sklo představovalo exkluzivní zboží, bylo jen pro bohaté, pro šlechtu a pro duchovní. Pryč byla i doba, kdy se v novohradských sklárnách vyráběly různé levné skleněné korálky na růžence, paternostery a duté sklo na lahvičky, různé sklenice, okenní sklo a "židovská" zrcátka.

Ani číše, poháry a sklenice se už v malých sklárnách netvarovaly a nezdobily malováním, rytím, broušením, zlacením či kováním. Neprodávalo se už ani sklo barevné s lazurami, ani žluté uranové sklo a dokonce ani sklo barvené různými pigmenty a napodobující polodrahokamy: červený jaspis, černý onyx, mramor. Vše se nahrazovalo levnými náhražkami. Dokonce i jedinečné hyalitické sklo nahradili levnějšími imitacemi.

Sklárny zanikly, ale obrázky šumavské podmalby na sklo a třeba i ty od Mitzi, ještě zdobí některá stavení, nebo se dostaly do muzeí. A výrobky mistrů sklářů, které nerozbila neopatrná ruka, se uchovávají jako rodinný poklad z generace na generaci. Až takové vzácné sklo potkáte, možná v něm zaslechnete kousek melodie sklářských píšťal, kterou do nich vtiskli dávní sklářští umělci.

Z údajů na internetu a knihy Kaplický poutník od Václava Hajera upravila I. Vacková

Text pověsti ke stažení: 21_O_sklařích-z-okoli-Malont-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 451.93 kB

Odpověz na otázky a postup v soutěži zase o kus dál.