O záhadné ženě z Velešína

Ve velešínském hostinci se jednoho dne zastavil málomluvný host. Tulák, dalo by se říct. Putoval krajem, v létě nocoval pod hvězdami zabalený jen do obyčejné deky a přikrytý celtou, stavoval se každý večer na pivo v nějaké hospodě. V době, kdy putoval tímto krajem, pod Velešínem tekla řeka, přehrada tu ještě nebyla. Sešel tedy dolů z města, přebrodil řeku a ustlal si pod velešínským hradem. Řeka hezky šuměla a spánek ho za chvíli přemohl.

Jenže v noci ho něco zvláštního probudilo. Byl to opravdu divný zvuk, jako by kdosi naříkal. Uslyšel vzlyky, které se chvílemi měnily v táhlé naříkání. To mu nedalo, vyprostil se z celty, vstal a vše najednou utichlo. Ještě chvíli se rozhlížel, ale kolem byla jen krásná krajina ozářená svitem měsíce, dole řeka jemně hučela a stříbřitě se leskla. Bylo to nádherné. Sotva se však chtěl vrátit zpět a znovu ulehnout, ozvaly se tklivé vzlyky znovu. A docela blízko. Zdálo se, že za sebou slyší jemné šouravé kroky. Rychle se otočil a strnul.

Před ním se objevila neznámá žena, zahalená v dlouhém šálu, z něhož ji vykukovaly jen černé rozcuchané vlasy. Stála ve stínu, takže muž nemohl rozeznat obličej. Viděl, jak si s jejími černými vlasy pohrává noční vítr. Když vystoupila ze stínu, uviděl konečně její tvář. Obličej byl zbrázděný vráskami, kolem úst měla tak trpký a smutný výraz, který ještě více podbarvovaly její černé oči, které se teď ve svitu měsíce rozzářily.

Stála tam a dívala se na muže. Ne jako na vetřelce, ale jako na někoho, koho ráda vidí. Muži se zdálo, jako by si chtěla říci o pomoc. On však nevěděl, co má říct. Lidem se spíše vyhýbal, nerad s někým hovořil. A to bylo to, co mu svazovalo jazyk, aby na neznámou promluvil. Zřejmě to všechno svým vědoucím pohledem odhalila, a proto začala hovořit sama. Řekla: „Nenávist, zášť, výsměch i neporozumění mě připravily zlý osud. Jen modlitba mou duši osvobodí!“

Jen tato slova vyslovila, nic víc. Stála tam a dívala se na tuláka. On se ale ani nepohnul ani nepromluvil. Její oči, které až dosud tak zářily díky svitu měsíce, se najednou začaly měnit. Cosi zvláštního skanulo po tváři staré ženy. Snad slza? Nedbale ji rukou setřela. Tímto pohybem jako by přivolala to, co se mělo stát. Lesk v jejích očích náhle pohasl, zmatněl. Jen vlasy jí stále vlály kolem hlavy. Měsíc ale svítil pořád stejně, a i hvězdy na obloze se třpytily se stejnou intenzitou. Celá krajina byla jejich svitem prozářena. Vzduch kolem těla záhadné ženy se začal tetelit. A v tomto měnícím se jemném vánku zprůhledněla. Jen černé vlasy vlály o chvíli déle, než se celá rozplynula.

Najednou byl všude klid jako předtím, jen muž stál v němém úžasu a všechno mu připadalo jako zlý sen. A přece to byla skutečnost. Vždyť tu ženu viděl jasně, ale teď už je pryč. Náhle si uvědomil, že to byl jakýsi duch, který ho prosil o modlitbu. Rychle se pokřižoval. Rozhlédl se a uviděl, jak se měsíc pomalu skrývá za mraky. Za chvíli bude tma. I hvězdy najednou jedna za druhou pohasínaly.

Muž se vydal ke svému ležení. Pomyslel si, že už jen stěží usne. Když se však zahalil znovu do celty, přece jen ho brzy objal spánek. Ráno se probudil zpěvem ptáků a padající rosou. Bude krásný teplý den. Posléze se vrátil do Velešína.

Byla neděle a hospůdka se začala plnit nedělními štamgasty. Žádný stůl už nebyl volný, a tak se usadil tam, kde oslavovali dopolední lov rybáři, které už od předchozího večera trochu znal. Seděl tam ještě jeden starý pán.

Tulák přemýšlel o tom, co se mu přihodilo v noci, ale starý pán si chtěl zřejmě povídat, a tak jej neustále vyrušoval. Když už se jej podesáté ptal, cože je tak zamyšlen, muž si dal říci, a všechno svému stolovníku vyprávěl. Když skončil, starý pán pokýval hlavou, jako by dobře věděl, o čem muž mluví. Sám od sebe mu vyprávěl zvláštní příběh, který se měl stát před několika staletími a tím mu vysvětlil, proč byl vyvoleným setkat se se záhadnou ženou právě on.

Kdysi dávno, když se stavěl hrad Velešín, bylo na stavbě velmi rušno. Do povozů byli zapřaženi koně, ale i voli. Vozkové měli nesnadnou práci, dostat po neschůdných cestách stavební materiál nahoru na kamenný ostroh. Dělníci pilně pracovali, stavbyvedoucí dohlíželi na postup prací a všude, jak se zdálo, vládl zmatek, ale přece jen všechny činnosti měly svůj řád. O přestávce si pracovníci vždy mohli oddechnout na klidném místě mezi omšelými kameny, aby sebrali sil do další práce. Bylo tam i ohniště, aby se mohlo něco teplého připravit k jídlu.

Jendou se tam objevila jakási žena. Byla to cikánka. Toulala se krajem, byla úplně bez prostředků. Nikdo neví, kde se tam vzala a proč byla sama. Prosila dělníky o něco k jídlu a vysvětlovala, že už dlouho nic nejedla. Ti však na její prosby nedali, naopak se jí vysmívali a nikdo z nich jí nepodal ani kousek chleba. Nebohá žena se dívala smutným pohledem, asi byla už zvyklá, nic neříkala a pak se odbelhala na místo, kde měli dělníci odložené věci. Začala prohledávat jejich kapsy, zda by nenašla něco, co by se jí hodilo. Dělníci ji však chytili při činu.

Nikdo nehleděl na skutečnost, že to byla bída a jejich tvrdá srdce, co ji donutilo krást. Neměli s ní slitování a přemýšleli, jak ji potrestat. Jeden z nich vykřikl se smíchem, že bude dobré, když ji zazdí do základů hradu, že ten pak bude pevnější a nedobytnější. Jak bylo strašné, že to někoho napadlo a ještě strašnější, že to všichni přijali.

Ženu chytili a svázali. Na její prosby nedali a skutečně ji do základů hradu zazdili. Nešťastnice tam zemřela. Její duše nenalezla klidu ve věčnosti a občas se ozýval ze zdí hradu její pláč. Někteří dokonce tvrdili, že každý den se tam cikánka objevovala o půlnoci a vedle ní běžel černý pes. Ten se prý časem ztratil, ale naříkání trpící zůstalo.

Občas se ozýval nářek i v době, když byl hrad v rozvalinách. Někteří se dušovali, že ženu viděli, pak za její duši nechali číst mši svatou, nebo se za ní pomodlili. Poutník se zamyslel: „Nejsem zbožný člověk, ale možná jsem jediný, kdo staré cikánce může rozumět. I já se toulám světem a potřebuji se často spolehnout na milosrdenství druhých lidí. Třeba když mne někdy za velkého deště nechají přespat u sebe na seně nebo mi dají něco k jídlu či k pití. Ač to moc neumím, pomodlím se za ni: Viděl jsem její krásné, ale smutné oči. Byly laskavé. A vím, že kdo má svobodnou duši, nemůže být zlým člověkem.“

Po nějakém čase se už černovlasá žena přestala na těchto místech zjevovat. Je docela možné, že byla modlitbou tuláka nebo i dalších dobrých lidí vysvobozena.

Z knihy Pověsti a příběhy města Velešína od Heleny Braunové upravila I. Vacková

Text pověsti ke stažení: 12_O_zahadne-zene-z-Velesina-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 415.87 kB

Zodpověz dvě otázky zde: /map-orp/orp-v-projektu/map-orp-kaplice/akce/otazky-k-povestem-ctenarska-soutez/