O zázračné studánce u Cetvin
Nad Cetvinami na návrší ve Farském lese můžete najít křížovou cestu postavenou v roce 1883 a obnovenou v 90. letech 20. století studenty Uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky české v Českém Krumlově. Pod Lurdskou kaplí z roku 1892 vyvěrá ze skalního podloží pramen křišťálově průzračné vody. První zmínka o prameni je již z roku 1616.
Je to již mnoho let, kdy ve Štýrsku, části dnešního Rakouska, poblíž města Gratz, kterému se česky říká Štýrský Hradec, bydlela mladá rodina. Manželé měli jednom jednoho syna, zatímco všichni okolo vychovávali děti nejméně dvě, ale spíše tři, čtyři nebo pět. Oni se ale rozhodli, že více dětí mít nemohou, protože by to nezvládali. Veškerou péči totiž věnovali svému synáčkovi, nazvěme jej třeba Hans, který byl od malička vážně nemocný.
Takový pěkný hošík to byl, blonďaté vlásky se mu stáčely kolem úzkého obličeje v prstýncích a modrá očka se na svět dívala zkoumavým pohledem. „Hotový andílek,“ tvrdívaly babičky i sousedky. Jenže andílci, aspoň na obrazech, mívají ručičky i nožičky buclaté a tvářičky plné a červené, a to malému Hansovi chybělo. Nemocemi sužovaný chlapeček byl bledý a hubený. Dokonce i v očích bylo vidět, že mu něco schází, chyběl mu rošťácký výraz, který chlapci v jeho věku šesti let mívají. Jedl jako vrabeček a nic mu nechutnalo. Dostat do něj pár soust bylo velké úsilí.
Hošík se také skoro nikdy neusmíval ani nesmál. Ostatně moc důvodů ke smíchu neměl. Od malička trávil čas v posteli nebo v nemocnici. Ostatní děti viděl leda tak z okna svého pokoje. V Grazu už jej rodiče zavedli ke všem odborníkům, kteří se ve městě zabývali medicínou a léčením. Utratili všechny peníze za léky a nejrůznější přípravky, které jistojistě pomohou. Nepomohl ale žádný.
„U všech lékařů ve městě jsme už byli,“ povzdechla si jeden večer maminka, když dali malého Hanse spát.
„I u všech léčitelů, bylinkářů a kořenářek,“ přidal smutný dovětek tatínek.
„Přestávám věřit, že by našemu Hansovi něco pomohlo. Přitom jsme se tolik modlili, ale Bůh nás neslyší…“ dořekla žena a utřela si oči do kapesníku.
„Ale slyší, Magdaleno, jenže třeba je náš úděl nést to trápení statečně až do konce,“ zapřemýšlel tatínek. „Pojď, pomodlíme se a pak půjdeme také spát.“
„Já jdu spát hned, bez modlení,“ rozhodla se maminka, naštvaná a zatvrzelá. Odnesla hrnec se zbytkem jídla do komory a nechala manžela u stolu samotného. Tatínek se pomodlil, tak jako každý večer, a pak šel na kutě.
V noci se ale stalo něco zvláštního. Tatínek měl tak živý sen, že se z něj nad ránem probudil a posadil se na posteli. Do rána už neusnul. Hned jak se všichni vzbudili, začal u snídaně ženě i synkovi vyprávět:
„Zdál se mi podivuhodný sen. V tom snu jsem viděl pramen, byl uprostřed hustých lesů v daleké cizině. Ten pramen nebyl obyčejný, prýštila z něj tak nádherná čirá voda, chladivá a dobrá, že není pochyb, že byl léčivý. Musíme ten pramen najít! Jedině on pomůže našemu Hansovi!“ vykřikl nakonec. Hned běžel do sednice pro mapy a začal prstem projíždět všechna zalesněná pohoří v okolí. Stále vrtěl hlavou, až se dostal prstem k hraniční čáře. „Tady to je! Tady někde to musí být!“
Maminka se naklonila nad mapu: „V jižních Čechách? Ty ses zbláznil! To je strašně daleko! Takovou cestu nezvládneme!“
„Maminko, my pojedeme na výlet? Moc bych si to přál,“ zaradoval se Hans.
Člověk nikdy nemá říkat, že něco nezvládne, má to zkusit, tak jako maminka s tatínkem a malým Hansem. Vyrazili kočárem hned druhý den ráno. Když je zahlédli sousedé a dozvěděli se, proč a co podnikají, ťukali si nevěřícně na čelo. Blázni! Taková dlouhá štrapáce! Vždyť to ten jejich neduživý hoch nevydrží! Cesta to byla opravdu dlouhá. Jeli několik dní, na cestě zažili horko, déšť, mlhu, nepohodlí, až nakonec přeci jen stanuli v cíli své cesty. Ve městysu zvaném Cetviny, německy Zettwing, poblíž Horního Dvořiště. Všichni byli naprosto vyčerpaní, Hansem navíc zmítala horečka.
Vůz zastavil u cetvinského kostela. Odtud museli pěšky. Najít studánku v lese přece nebude tak těžké, ani ten kilometr a půl k ní dojít. Jenže Hans už neměl sílu ani na poslední kilometr. Tatínek ho proto nesl. Když došli k místu, otec jej hned poznal: „Ano, to je ten pramen!“ Hanse vysvlékli a v ledové vodě ho vykoupali. Nejprve křičel, ale nakonec to statečně vydržel.
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Věčně unavený chlapec vyskočil na nohy, najedou byl plný života, horečka ustoupila a on s úsměvem, který se u něj objevoval tak vzácně, prohlásil: „Teď bych si dal něco pořádného k jídlu!“
Nebylo pochyb, že Hans je zdráv! Oslavili to pořádnou večeří v místním hostinci a po návratu domů také mší v kostele ve Štýrském Hradci. Tatínek nikomu neopomněl vyprávět o svém zázračném snu a o síle modlitby. Jen on totiž věděl, že o cokoli v životě usilujeme, nemůže přijít hned. Musíme být vytrvalí, odhodlaní a být schopní podstoupit i takové věci, při nichž si jiní třeba ťukají na čelo.
Pramen byl nazýván Hojivý. A na místě onoho zázračného pramene lidé vystavěli kamenná boží muka s obrazem Panny Marie a studánku nazvali Studánka Panny Marie Lurdské. Ostatně, vydejte se k ní, je tam dodnes.
Podle pověsti zapsané v lese u Cetvin zpracovala Irena Vacková
text pověsti ke stažení: O zázračné studánce u Cetvin Typ: PDF dokument, Velikost: 402.22 kB
Už jsi registrován/a do soutěže? Nejprve se zaregistruj zde.
Abychom ověřili, že jsi pověst četl/a, odpověz na 2 otázky. Na otázky můžeš odpovídat nejdříve 7 dní po registraci pod svým nickem prostřednictvím tohoto formuláře.