O zlatě v Rožmitále na Šumavě

Rožmitál je velmi stará obec, první zmínka pochází z roku 1259, měla být tržní osadou pro hrad Rožmberk, jehož podhradí k tomuto účelu nebylo vhodné. Toto výhodné místo leželo navíc při staré obchodní stezce z Horních Rakous do Čech. Ve 14. století byl Rožmitál povýšen na městečko, byl ohrazen hradební zdí a měl dvě brány. V horní části náměstí byl pranýř, to kdyby někdo spáchal něco, co zasluhuje trest. Poblíž obce je také Šibeniční vrch, to když už to s někým opravdu jinak nešlo.

Obyvatelé městečka se živili obděláváním polí a pár z nich mělo svá řemesla. Byly zde lázně a pravděpodobně kovárna. Když tudy v době husitských válek táhl husitský hejtman Chval z Machovic, na vrchu poblíž obce byly pak prý nalezeny i jejich zbraně. Král Jiří z Poděbrad povolil Rožmitálu jako jedinému městu na panství Rožmberk pořádat každou sobotu týdenní trhy a jednou ročně výroční trh.

Zajímavé pro Rožmitál bylo 16. století. Přenesme se na chvíli tam.

„Pan Vilém z Rožmberka prý v Krumlově těží úspěšně plno stříbra a rozhodl se otevřít těžní jámu i zde, u nás,“ vyhrkl na schůzi rychtář města.

Všichni užasli. Stříbro v Rožmitále? No, mohlo by to pomoci městu zbohatnout a také by se stalo jeho jméno mnohem známější po Čechách, možná i v cizině. Někteří radní už viděli své honosně vyzdobené domy na náměstí, postavené díky lepším příjmům obce.

„Inu, proč ne, ať to zkusí,“ odsouhlasili nakonec.

„A víte co, dáme rovnou symboly hornictví do znaku obce,“ napadlo někoho. Aniž by věděli, jak těžba dopadne, odsouhlasili jednoznačně i tento nápad. „Budeme mít tedy ve znaku pětilistou růži, jako že patříme k Rožmberkům a přidáme si půlměsíc a hvězdu, ty symbolizují těžbu stříbra,“ rozhodl moudře rychtář.

A tak se v roce 1548 slavnostně otevřela těžební jáma sv. Ondřeje. Nacházela se západně od cesty z Rožmitálu do Močerad, místo se dnes nazývá Skalní pláň. Pokud se zde nějaké stříbro vytěžilo, místní z něj nic neměli, patřilo Rožmberkům, ale možná z něj nic neměl ani pan Vilém, protože se obklopil takovými správci, jako byl Michael z Ebbersbachu, kteří mu z vytěženého bohatství nedávali téměř nic a všechno si nechávali pro sebe. Když se ale po okolí rozneslo, že v Rožmitále se těží stříbro, šířilo se to šeptandou mezi lidmi velmi rychle. Dost často se v takových případech stává, že si každý k tomu, co slyšel, něco přihodí, něco malinko změní až z původní verze někdy mnoho nezůstane.

A tak se k uchu Vaclina z Hořic doneslo, že v Rožmitále lidé sbírají valouny zlata. Byl chudý a bydlel v chaloupce s roztrhanou střechou, hned běžel k ženě a povídá: „Všeho nech, sbal to nejnutnější, stěhujeme se do Rožmitálu, zlatý důl to bude!“

„A co děti?“ udivilo ženu.

„Děti vem samosebou taky, na ty jsem zapomněl. Budeme boháči, postavíme si nový dům, už nebudeme muset nikdy pracovat a jezdit budeme v kočáře,“ viděl svou budoucnost růžově. Žena ale jeho nadšení nesdílela. Odmítla kvůli bláznivému snu zahodit vše co měli, i když to bylo velmi málo. A tak Vaclin vyrazil na cestu sám. Za dva dny byl v Rožmitále.

Nebyl tam sám. Podobných lidí z místa nebo i z okolí zde bylo víc. Protože i oni si mysleli, že se zde těží zlato, a věděli, že to se rýžuje z písku na dně potoků a řek, vrhli se k místnímu potoku Čeřina, kterému se dnes říká Rožmitálský. Vaclin si opatřil rýžovací pánev a hledal místo, které ještě nebylo obsazeno. Na kraji potoka vznikaly známé sejpy, kopečky vysypaného písku ze dna potoka, které už prošly zlatokopům rukama. Občas se někdo zaradoval, že našel zlatá zrnka. Není divu, vždyť každý potok v Pošumaví i Novohradských horách byl zlatonosný. Na žádné velké zbohatnutí to ale nebylo.

Všichni už svých pár zrnek zlata našli, jen Vaclin stále nic. Celou dobu bydlel pod plachtou v lese, bývala mu zima, vařil si na ohni, když měl co, ale ještě častěji míval hlad, strachoval se, že mu někdo sebere rýžovací pánev, nářadí, ale i místo u potoka. V noci nemohl spát a přes den se mu stýskalo.

Jednoho dne mu konečně došlo, že stejně zlata najde i v Polečnici poblíž Hořic a vrátil se zpátky domů. Ještě, že jeho žena byla laskavá a moudrá: „V kočáře nejedeš, tak to asi s tím zlatem taková sláva nebyla, viď,“ usmála se na něj a objala ho. A ačkoli z kapsy nevyndal ani perník, ani jiné dárky, co dětem obvykle nosili tatínci z cest, děti k němu přiskočily a daly mu pusu na uvítanou.

„Mám to ale štěstí, že mám tak rozumnou ženu, a tak milé děti,“ pronesl v chaloupce večer u skromné polévky Vaclin, „však vy jste mé největší zlato, které jsem kdy našel!“ Všichni se spokojeně usmáli. Protože Vaclinovi přinesla rožmitálská pouť trochu víc moudrosti, ještě dodal: „A zítra se dám do opravy střechy a najdu si zase pořádnou práci, vždyť se říká: bez práce nejsou koláče a člověka by to na světě nebavilo, kdyby se pořád vozil v kočáře, když má zdravé nohy.“

A tak Vaclin se svou rodinou žil spokojeně dál a byl vděčný za to, co má. Naštěstí se už nedožil roku 1704, kdy prý v Rožmitále našli na místě, kterému se dodnes říká Goldgruben, neboli Zlaté jámy, pořádný kus zlata. Kdoví, jestli by se v něm zlatá horečka neprobudila znovu.

Podle knihy Kaplický poutník od Václava Hajera upravila I. Vacková

Text pověsti ke stažení: 24_O_zlate-v-Rozmitale-tisk.pdf Typ: PDF dokument, Velikost: 201.86 kB

A teď už zbývají jen poslední dvě otázky k zodpovězení!